Ačkoliv Slavkov dělí od Brna jen několik odboček a pár desítek kilometrů téměř rovné silnice, připravujeme si autoatlas pro případ nouze. Plán nechat se vést kolonou, která dle našeho předpokladu díky slávě slavkovské rekonstrukce vznikne, nám nevychází. Zima je opravdu vlezlá a neustálé mrholení nejspíš také mnoho návštěvníků nepřesvědčilo. Po úspěšném zaparkování tedy přicházíme na téměř poloprázdné náměstí a vyčkáváme.
Z reproduktorů je slyšet hudbu navozující bojovou atmosféru, na všech stranách jsou vidět francouzští vojáci. Někteří telefonují, někteří se tváří dobově. Velitelé bataliónů občas nechávají své muže seřadit, aby se zavděčili všudypřítomným fotografům. Při té příležitosti zkoušíme odhadnout, kolik vojáků skutečně francouzským příkazům rozumí a kolik jich jen vše nenápadně obkoukává. Majíce na paměti, že Franouzi jsou historii a jejími rekonstrukcemi doslova posedlí, shodujeme se, že Napoleonovo vojsko bude přinejmenším z poloviny tvořeno potomky jeho národa. To už se ale odevšad ozývá hlas komentátorky vítající všechny návštěvníky a batalióny se řadí k přehlídce.
I když to ještě před chvílí vypadalo, že desátá hodina je pro návštěvníky skutečně příliš ranní, z netušených uliček se sbíhají lidé a kolem seřazených vojáků je pěkná tlačenice. Napoleonova garda má plné ruce práce při uvolňování cesty pro svého císaře. Při francouzském projevu naděje davy pomalu ustupují, takže si i my prohlížíme vojáky pěkně zblízka. Škodolibé hledání historických nepřesností je vystřídáno nejen dětským smíchem – jakýsi vojín má na své kožené brašně připevněného plyšového medvídka. Ten pomalu začíná naskakovat a zanedlouho zcela přivykne kroku svého majitele. Následujeme armádu. Ta nám ovšem mizí v autech a autobusech mířících na bojiště.
Abychom využili volného času, bezhlavě se vrháme do kostýmované prohlídky zámku. Na hercích je znát menší nejistota, na průvodci až přílišná sebevědomost, přesto si ale atmosféru počátku 19. století užíváme a se zájmem nasloucháme příběhu o krásné mlékařce špehující v Napoleonově ležení. Slavné zlatobílé mušlovité lože, na kterém měl spát sám Napoleon, míjíme bez povšimnutí. Průvodce prozrazuje to, co my jsme si již stihli nastudovat dříve – Napoleon si všude vozil své vojenské lůžko, takže ani zde spát nemohl.
Po ani ne hodinové prohlídce míříme na virtuální bitvu. Poněkud komplikovaný komentář týkající se detailních taktik obou soupeřících stran (Napoleona a Spojenců, tedy Ruska a Rakouska) je trochu uspávající, ale jsme rádi, že máme ještě před bitvou jasno, jak to tehdy vlastně bylo. Hovoříce o dosavadních dojmech pak procházíme téměř historický jarmark a dostáváme chuť na něco dobrého. A teplého. Poctivá česnečka opravdu přišla vhod.
Bohužel jsme ale podcenili čas odjezdu ze Slavkova k Santonu. Odstavné pruhy E50-ky jsou zaplněny parkujícími auty a postranní silnice také. V duchu se klaníme policistům, kteří obtížnou dopravní situaci zvládají skutečně bravurně, a parkujeme 10 minut chůze od bojiště. Už z dáli slyšíme rány z děl a po chvíli je i vidíme. V nízké mlze lze skutečně zprvu rozpoznat jen záblesky z děl a chomáče kouře zakrývající to, co nezvládla zahalit mlha. Několikrát vyměníme místo a pár poznámek o tom, že už se asi všichni vzbudili, a pak už sledujeme 2000 dobrovolníků bojujících na scénář a efekt. Bez hlasu komentujícího vše skrze reproduktory bychom děj odehrávající se v mumraji před námi jen těžko odhadovali, ale přesto je to zážitek. Na bojiště pomalu padá tma a řev odhodlaných armád ustupuje. Vojska se i se zástavami, které získala, pochodovým krokem valí k vesnici. Jako jedni z mála zůstáváme a prohlížíme si jednotlivé uniformy, kanóny i markytánky.
Večer ve Slavkově jsme své prozřetelnosti vděční. Na slavnostním defilé všech vojsk se sešlo tolik lidí, že lze sotva rozeznat, které že to vojsko pochoduje na deset kroků od vás. Proslovy, děkování sponzorům, Napoleonova pochvalná řeč seřazeným vojákům. Promrzlé publikum se začíná těšit domů. Organizátorka však ohlašuje, že s ohňostrojem se čeká na důležitou návštěvu. Zprvu jen posměšné odhadování, kvůli komu tu bezmála 5000 lidí mrzne, přesto za chvíli v pískot. Snad po tíhou tohoto argumentu se lampy zhasínají, rozehraje se hudba a působivá show začíná. Bezpečnostní vzdálenost od místa vypouštění světlic je minimální a snad proto je každý tolik nadšen. Stojíce přímo pod rozletujícími se růžicemi barevných světel si mnozí sdělují, že letošní oslavy se skutečně vydařily.
Vojáci, jsem s vámi spokojen. Postačí, když řeknete"Bojoval jsem u Slavkova", aby vám odpověděli "To je hrdina.