O skutečnosti, že vojáci byli vybaveni dřeváky, jsem již věděla, nicméně souhlasím, že je to velice zajímavé. Ovšem za důkaz věrnosti demokratické myšlence bych to nepovažovala, neboť ti, co rádi srovnávají a mají velkou šíři znalostí, by vám dali spoustu příkladů, kdy žili vojáci ve strašných podmínkách a nikoliv z nadšení a revolučního přesvědčení.

A tím se plavně dostáváme k příhodám z vojny. Nebudu tady autorce plevelit, někdy bych té vojně mohl věnovat blog: já se vykecám a nikdo to nebude číst – vlk se nažere a koza zůstane celá.

Ivo, dejte si bacha, abyste nevyzradil nějaké tajemství, podívejte se, jak dopadl jeden jistý nejmenovaný blogger: zašeptal do viklovské vrby rovněž jakési tajemství a hned má z toho soud. Jo, a o tom barvení tváří je jedna krásná starší píseň, Klaunova zpověď – podle Vašeho kádrového profilu z vojny soudím, že byste ji mohl znát.

A ještě Martině: prosím Tě, odlož na chvilku tu flašku s ironem, ať na mě něco zbude. A něco napiš, ať je nad čím seriózně diskutovat.

Milane, co se týče vojny, zvláštní shoda: já jsem byl pověstný tím, že jsem dostal jakýsi kázeňský trest za smích, napsali přímo „technik lokátoru se při kontrole nemístně směje“. Nemohli mne ale hned sesadit, protože dalšího neměli, tak mi to osladili, až když ho sehnali:). Srebrenica je o jiném, že.

Svět na černý a bílý zásadně nedělím. Co takhle Mefistovský slogan: „Té síly díl jsem já, co zlo když činí, dobro vykoná.“? Naše binární kategorie jsou přece jen model pro rychlé jednání.