O memetice ve spojení s psaním bych se ráda dozvěděla více, ovšem až v době, kdy Vám to bude Vaše pracovní nasazení dovolovat. Na maturitu se ještě dlouho připravovat nebudu, avšak i přesto se k tématu, dle mého názoru, prozatím nemohu příliš vyslovit, neb si nejsem jistá, zda jsem zcela pronikla do tajů onoho směru, který se pro Vás stal natolik důležitý, že si pomocí něj vysvětlujete autora a jeho dílo. Omlouvám se tedy a v blízké době zkusím o memetice nastudovat více, abych byla plnohodnotným společníkem pro diskusi.

„Nesmrtelnost“, upřímně, jedna z nejlepších knih, které jsem četla. „Nesnesitelná lehkost bytí“ či „Žert“, ačkoliv jsou také velice dobrými knihami, se mohou jít, řeknu-li to jednoduše, bodnout. Ovšem slyšela jsem i názor, že jen „ženská“ by mohla napsat román o sedmikrásce.

Pana Matouška se nebojte, nekouše.

Memetika vede konečně k hlubšímu pochopení toho, jak/proč fungujeme, trochu jsem si ji k tomu sice zobecnil… Je to skvělý model lidské reality, díky kterému se člověk přestává ve světě ztrácet, z memetického hlediska má každý člověk neoddiskutovatelný smysl atd.

Nesmím o tom psát, protože mám na víkend a vůbec aspoň na 14 dní dopředu šílené množství práce „na obživu“, když to nestihnu, škody budou bohužel těžko napravitelné. Ale rovnou se přiznám, že je jen málo věcí, o kterých bych s někým diskutoval tak rád, jako zrovna o tomhle pohledu na svět, jehož růstový potenciál je podle mne obrovitý.

Pokud máte chuť, napište, jak téma vidíte Vy. Tedy pokud se zrovna nepřipravujete na maturitu, memetika asi maturitní téma nebude:)

Není proč se schovávat – tedy vlastně někdy je, útoky ala MM mohou být dost zraňující. Tak to je i mezi lidmi, upřímnost je vysmívána všemi, kdo se jí vnitřně bojí.

Odvíjení formy ze záblesku formy „Jsem kniha“ je patrné – tak to bývá ostatně asi u každého. Odvíjení obsahu od dlouhodobého hlubšího přemýšlení mne oslovuje nejvíc; forma je přece tak trochu hra.

Znáte Kunderovu „Nesmrtelnost“, kde si autor napůl vážně napůl z legrace odvíjí román z jednoho gesta?

Druhý motivační směr je ale rezonance, blízkost: pravý autor chce o vnitřním modelu nějakého tématu, o kterém psal, komunikovat. Chce jít „za“ to, co napsal, protože sám dobře ví, co musel prozatím „osekat“, co se mu do textu nevešlo – nejčastěji proto, že si sám neví s takovými směry rady – proto o tom vnitřně chce komunikovat. Jenže většinou nemá s kým – a tak zase o tom, co je „za“ textem, píše další text – jako Kundera své eseje, v mnohém hlubší než romány, protože zde už komunikuje s „memeticky nakaženým“ účastníkem dialogu.

Rezonance a blízkost: autor hledá lidi sobě podobné, protože v dialogu s nimi může mnohem spíš odchytit ono „cosi“ vnitřně důležitého, dojít dál než minule. Jako když malé děti loví na mělčině rybku: mají úspěch, jen pokud ji obklíčí ze všech stran:)

Aneb autor pro mne není oddělitelný od textu. Je důležitější než text. Ideální by pro mne byla situace, kdyby text byl jakousi branou k dialogu s autorem. Tak jako teď s Vámi:)

Do textu se snažíme vtěsnat to, co je pro nás vnitřně důležité, takovou formou, aby to druhé zaujalo (memetická návnada, slibující užitek hostiteli:)). Spoustu otázek, tj.otevřených vnitřních cest, do memeticky účinného textu tedy autor dát nemůže. Kdyby to udělal, čtenář by mu utekl – dostal by pro začátek příliš těžkou stravu.

Samotný proces psaní, zajímá-li Vás to skutečně, nebyl náhlým, nezastavitelným proudem slov, která si skrze mne vydobyla svůj význam. Bylo to jen několik zmatených myšlenek, dlouhé čekání u doktora a věta „Jsem kniha.“, záblesk formy, vyslovená před usnutím. Zklamala-li jsem Vás, lituji. Tak to prostě chodí. Zajímalo by mne, jak asi na své náměty přicházejí „profesionálové“…

O memetice jsem, troufám si použít dokonce i slovo „samozřejmě“, slyšela

Píšete o psaní. Tak, jak o něm doopravdy přemýšlíte. Chvíli jsem uvažoval, zda jste třeba zrovna nedokončila nějaký svůj první román, započatý kdovíkdy a dokončený tak, „aby už to bylo konečně hotové.“ Protože se mi tahle zkušenost nezdá jen představovaná. A obrázek autora, který je už jen komentátorem své minulosti, brrr – vlastně to vypadá, že se psaní trochu bojíte:) Nebo se jen dopředu připravujete na nejhorší varianty?

Zajímá mne, co je za tím článkem.

Připadá mi, jako když jste napsala první odstavec – a najednou tu bylo téma i forma, tak jako když člověk napíše první sloku písničky a už je v ní vlastně obsaženo všechno další. A teď to ale nezkazit, rozvinout, nikoliv rozmělnit, je to cesta po hraně…

Slyšela jste někdy o memetice?