Reklama
 
Blog | Tereza Doležalová

Jsem…

Jsem článek. Možná jsem jen spoustou vět, možná je ve mně něco víc. To ale já neovlivním. Já tu prostě jsem, neboť jsem byl napsán.

Jsem myšlenka a pro autora dlouho zůstávám nezachytitelnou. Unikám mu, kroužím a nedaří se mu mě polapit.

Zprvu totiž ani netuší, že by mne chtěl napsat. Vůbec si nedokáže představit, že by něčeho takového mohl být schopen. Jen už jej nebaví jen tak si žitím odbývat každý den a začne si bytí vylepšovat úvahami nad tím či oním. Přemýšlí. Svět kolem už jen nekonzumuje, ale dívá se na něj s nadhledem. Zkoumá jej. Všímá si detailů, pozastavuje se nad sebenepatrnějšími maličkostmi. Vše vnímá intenzivněji, vše si prožívá. Chtěl by své uvažování zprostředkovat i ostatním, připadá mu, že jsou jaksi ochuzeni. Ovšem místo psaní se zděsí, jak mnoho je toho k vyřčení, jakou rychlostí se točí myšlenky v jeho hlavě aniž by se opakovaly. Zatímco se soustředí na zformulování jednoho zajímavého námětu, přichází statisíce dalších. Je zmatený a nešťastný. Dříve v tom všem rozpoznával jakýsi systém a řád, věděl, že by se vše dalo vyjádřit jen několika málo stránkami, ale teď má pocit, že ta jednoduchost, s jakou vše vnímal, nemohla nikdy existovat a na vypovězení všeho by mu nestačila stovka lidských životů.

Jsem věta a napíše-li mne autor, následují po mne další a další. Stále plyneme. Dál a dál. Jsme nezastavitelné.

Reklama

Jemu to nevadí. Má radost, že nás tvoří, i když zatím jen tak pro sebe. Užívá si ten měkký pocit propisčího otírání o stránky jeho zápisníku či něžný klapkot klávesnice. Zkrátka se s námi jen tak těší a raduje se, že i bez soustředění nás dokáže tvořit docela pěkné. Píše o čemkoliv, jakkoliv. Jakmile si najde volnou chvíli, jsme s ním. Nesouvislé, nelogické, ale jemu se líbící. Zanedlouho se do nás začne vtělovat i jeho myšlení. Postupem času nás ale usměrňuje, dává mezi nás logické souvislosti. Schematizuje. Už si nechce jen užívat, jak měkce či klapce se píšeme, ale chce námi něco říct. Soustředí se, jde za svým cílem a trápí se. Už ho tak nebavíme, často od nás odbíhá pod nejroztodivnějšími záminkami. Vyhýbá se nám. Nejspíš námi nedokáže vyjádřit, co by chtěl, a tak je zklamaný. Propadá skepsi, myslí si, že nikdy neměl začínat s psaním. Všechny ty popsané stránky se mu zdají zbytečné. Je smutný. Na chvíli uvěřil, že by se mohl stát spisovatelem, ale… Nejde to.

Jsem příběh, konstrukce, která autorovi pomáhá, ale také jej omezuje. To na mě musí své myšlenky napasovat.

Někdy jsem na něj hodný a vstoupím přímo do jeho života, aby mne mohl použít. Nebo se mu ukážu ve vyprávění někoho jiného, aby mne mohl ukrást a překroutit, či se mu naznačím nějakou událostí, aby si mne sám dotvořil. Občas si mne ale musí celého vypotit a násilím si do mne domyslet podrobnosti. Ovšem ať již jsem vnuknutím či dřinou, pomáhám mu a má většinou radost, že mě má. Píše mne, hýří nápady, myšlenkami a fantazií. Tak dlouho do mne vkládá své naděje, až jeho myšlení začnu ovládat. Konstrukce překonává myšlenku a on se nebrání. Ne že by nechtěl, ale nemá na to dostatek vůle a síly. Těší se, až vše konečně dopíše a bude se moct pochlubit. Už to vše chce mít za sebou, chce si vydechnout. Je mu jedno, že do mne nedokázal vložit vše, co chtěl, a že jsem se vydal tak trochu svou cestou. Kdysi měl sice jasnou představu, jak jeho dílo bude končit, ale tímto směrem jsem se nevydal. Nechá mne tedy skončit jinak. Tak, jak chci já.

Jsem kniha a můj autor má strach.

Z čeho, když už mě zvládl přivést na svět? Tak třeba z toho, že mne nevydají a veškerá jeho snaha a namáhavá práce bude na nic. V době, kdy jsem se rodila, by mu stačilo mé dokončení a byl by tehdy nejšťastnějším člověkem na světě, protože by měl v rukou něco, po čem nejvíce toužil – svou knihu. Od té doby se ale se mnou strašlivě nadřel a ke konci mě dokonce začal brát jako povinnou práci, takže teď už ode mne chce víc. Skromnost nahradil chtíč. Prahne po uznání, které by mne, jakožto výsledek jeho nekončícího zoufání, formulování, přepisování, opravování a proklínání, učinilo něčím krásným. Touží být poplácán po zádech, pochválen a tak trochu obdivován. Přitom se toho ale bojí. Nemá strach jen z nepochopení, ale také z toho, že moje intelektuálské výklady bude muset sám podpořit a s odporem si vymýšlet další, jen aby mne udržel při životě. Má hrůzu také ze závazku, který bych, pokud bych se kritice líbila, na něj uvalila. Nemohl by totiž již napsat další knihu, aniž bych s ní nebyla srovnávána. Pronásledovala bych ho jako fotka z dětství, kterou se neustále chlubí rodiče. Stala bych se baculatým andílkem s blonďatými vlásky, kterého ve vzpomínkách příbuzných již nemůže nikdo nehradit. Pokud by se chtěl někdy dát zcela jinou cestou, začít zcela jiný příběh a zcela jinak v něm uvažovat, všichni si vzpomenou na mě a budou se divit, co že to zkouší a proč opustil cestu vyšlapanou andílkem.

Jsem marný pokus, předzvěst nejhoršího. Autor raději vše, co začne, byť hloupě, dokončí, jen abych nepřišel.

Často jej doháním k drogám, alkoholu, smilnění či sebevraždě. Chudák autor je tak naivní, že vidí v psaní své poslání, myslí si, že to umí lépe než kdokoliv jiný a pak přijdu já. Všechny ty myšlenky, úvahy a nápady se v něm kupí. On sám cítí, že se mu v hlavě opět potuluje geniální námět, dosud nevyslovené věty a fatální uvědomění. Není se ale schopen soustředit. Vře to v něm, chce to dostat ven, vyzvracet to. Cítí vztek, jako když byl malé dítě a mohl se ukřičet, udupat a uvztekat a pořád nemohl dosáhnout svého. Zoufale se snaží vzchopit a zbavit se všeho, co je v něm, zoufale si přeje být zase prázdný, volný a mít vše za sebou. Nejde to ale, protože jsem tu já. Začne se tím vším dusit, trápit a nakonec to vzdá. Uteče před tím. Buď raději rychle zemře a nebo si připravuje výmluvy. Třeba že jsem u něj nikdy neexistoval a s psaním končí, protože již nemá tolik času a vše, co chtěl napsat, již napsal. Nebo že se chce věnovat více rodině. Občas si ovšem i bez mého příchodu přehodnotí priority, psaní pro něj přestane být smyslem životem a zkrátka s ním přestane. Určitě se mu ale o mně předtím alespoň zdá.

Jsem konec. Přináším s sebou smutek a povrchnost. 

Pro autora jsem definitivní a znamenám pro něj návrat do reality a přeměnu v analyzátora vlastních děl. Nechce se se mnou jen tak sžít a pěkně potichu odejít z literární scény. Vrací se, aby dovysvětlil příčinu toho či onoho zakončení, vymýšlí si vlastní intelektuálské teorie o svých postavách, ačkoliv byli původně pouze prostředkem jeho myšlenek. Nemá už na to, aby psal dál, a tak se vžije do role, která mu je přiřknuta a zapojí se do diskusí o současném umění či svobodě slova. Ještě chvíli se mu hnusí, že na své knihy vzpomíná jako na mrtvé příbuzné a v rozhovorech vypráví o dobách, kdy spolu trávili mnoho času, ale pak si i na to zvykne. Nové se zkrátka nerodí, musí se tedy vzpomínat. Žít z mrtvol. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama