Zákony odhlasované Bundestagem jsou převzaty z oficiálního XML zdroje, novelizace téměř automaticky zapracovány a každý tak má přístup ke konsolidovanému znění zákonů. Kdokoliv má také možnost na zákonech ve své odkloněné verzi pracovat, konkrétní část například změnit a požádat o zapracování provedených změn do verze hlavní. Tento proces je samozřejmě zatím pouze příležitostí k rozproudění veřejných online diskusí nad možnými změnami, které v současnosti navrhují převážně neziskovky, nicméně ukazuje cestu, jakou by se moderní legislativní procesy mohly ubírat. Jak však sám autor projektu zdůraznil, jeho nápad, ač byl možná jako jeden z mála podobných zatím zrealizován, není příliš originální.
Představou dokonalejšího systému tvorby a zveřejňování zákonů se totiž dle něj zaobírá mnoho vývojářů, kteří každý den pracují s nástroji, jež by za tímto účelem mohly být jednoduše použity. A není se čemu divit. Za situace,kdy zákony často novelizují jiné a nejaktuálnější konsolidovaná znění jsou mnohdy přístupná pouze buď skrze proprietární a placený software, o jehož existenci právní laikové ani neví, nebo formou opět komerčně vydávaných sbírek, by podobnou platformu jistě uvítala i česká veřejnost. To ostatně dokazují i posty na českém právním blogu Jiné právo[1]. Transparentnější by mohla být i samotná tvorba zákonů, ať už díky informacím o konkrétním autorovi té které části zákona, jež by bylo možné automaticky ukládat, nebo jednoznačnému označení částí pozměňovacích návrhů, jež byly či nebyly zapracovány. Bylo by tak možné eliminovat nepřehlednost vypořádacích dokumentů, z nichž mnohdy není jasné, jak konkrétně bude připomínka „zapracována“, nebo situace, kdy například úředník Ministerstva vnitra do zákona o zdravotnictví zakomponuje zákaz zveřejňování platů veřejných činitelů, aniž by veřejnost znala jeho jméno a mohla jej za to činit odpovědným.
Proč se svět legislativy, dle slov Stefana Wehrmeyera, zasekl v 50. letech a dosud se brání jakýmkoliv ponaučením, jež by mohl získat z modelu open-source, tedy veskrze demokratického vývoje softwaru, je možné se jen konspirativně dohadovat. Přitom procedura schvalování navrhovaných změn zvolenou autoritou, která nad projektem dohlíží a změny zapracovává, stejně jako zveřejňování veškerých dat o vývoji a těch, kdo se na něm podílí, by měla být legislativnímu procesu v občanské společnosti vlastní. Principy a nástroje, jež by bylo možné použít jako inspiraci, existují. Transparentnější procesy a zákony by však možná mohly nejen ušetřit čas aktivním žadatelům o uplatnění práva na informace, ale i ohrozit živobytí formalistických právníků, lobbistů a dalších, kteří ze současné situace těží.
Svět se nicméně nezadržitelně otevírá, lidé aktivizují a hlasy volající po co největší participaci na rozhodování o věcech veřejných se stávají důraznějšími. Množí se například projekty bojující s novodobou zbraní mocných – nesrozumitelnými právnickými texty a neprůhlednými legislativními procesy. Projekt Bundesgit, na jehož vznik přes Stefanovu výzvu ke spolupráci německá vláda nijak nezareagovala, je jedním z příkladů. Dalším může být taktéž v srpnu spuštěný projekt ToS;DR (http://tos-dr.info/), zpřehledňující a objektivně hodnotící smluvní podmínky internetových služeb z hlediska ochrany soukromí a vstřícnosti pro uživatele. Je zřejmé, že tyto projekty jsou jen prvními vločkami v přicházející lavině. Otázkou je, zda se ji mocní či vládnoucí pokusí zastavit nebo spíše pochopit a svézt se na ní vstříc změnám.
[1] Viz např. Pavel Molek, Opět k nahotě císařově…, Jiné právo, 4. února 2008, http://jinepravo.blogspot.cz/2008/02/opt-k-nahot-csaov.html nebo Zdeněk Khün, Jak zlepšit česképrávní informační systémy?, Jiné právo, 23. února 2008, http://jinepravo.blogspot.de/2008/02/jak-zlepit-esk-prvn-informan-systmy.html.
Ćlánek vyšel v zářijovém čísle bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci.