Reklama
 
Blog | Tereza Doležalová

Jsme dvě

Margaret šelestí. Stránky jejího uměleckého zápisníčku ji proklouzávají mezi prsty. Asi ne, tady to není, tady to nenajdu. Zachránila jsem kotě, na to už jsem dávno zapomněla. Zachránila jsem sama sebe, zajímavé, co všechno je tam napsané.

Margaret analyzuje své vlastní prožitky vtělené do slov. Co jsem to jen byla za člověka.

Markéta vchází do pokoje s plnou hlavou plánů a tělem radostně nadskakujícím v neznámém rytmu nadšení. Bere Margaretě zápisník z unavených rukou a začne z něj vytrhávat stránky. Ne všechny, jen některé.

„Proč to děláš?“

Reklama

„Chci Tě chránit, neboj se.“

„A jak? Vždyť mě nutíš zapomenout?“

„Jen na to zlé, neboj se.“

Margaret je zmatená. Vstává a bere Markétu za rameno. Za chvíli už ji klečí na rukou a fackuje ji, škrábe, kouše. Holčičí rvačka. Markéta se směje, škádlí, šušká. Uskakuje a chce ještě. Chce si ještě hrát, snaží se, aby zápas neskončil. V slzách. Margaret posmrkává jako promrzlík. Tečou jí slzy, sopel i slova.

„Já nechci zapomínat!“

„A proč?“

„Chci být smutná, plná všeho toho života, chci být výš než ostatní.“

„Chceš být sama?“

Ne, to asi ne. Margaret se už neodváží, i když ji Markéta nastavuje holý zadek, aby ji po něm plácla. Tak troufalá zase není. A pak…existují přece určité meze. Stránky jsou už ale vytrženy, vrátit zpět už se nelze. Bere do rukou zmuchlaný a poškubaný papír a trhavými pohyby z něj skládá vlaštovičku. Pošle ji Markétě přímo do srdce. Zpochybní ji a zmate.

Bojují dál.