Brno-Vysoká Lípa
Existence přímého spoje je samozřejmě vyloučena, tím větší má člověk prostor pro hledání optimální varianty. Po letmém pohledu na IDOS ovšem moc manévrovacího místa nezbývá, Vysoká Lípa není zrovna bombardována spoji. A tak nasedáme do žluťáku,který byl jasnou volbou i přesto, že ho IDOS Bůh ví proč nezobrazuje, a užívámesi ranního kapučína. Na Florenci jsme za dvě a půl hodiny a metrem (s platnou jízdenkou:) pádíme na nádraží Holešovice. Odtud ECéčkem do Děčína. Cestou si pochvalujeme, že příplatky za mezinárodní vlaky zrušili, protože je velice zábavné jimi cestovat a pozorovat všechny ty zmatené cizince, kteří se pokouší něco dojednat s jazyky naprosto neovládajícím průvodcem. Především mezi mladými všech národností tu vládne nesmírně přátelská atmosféra, protože jsou všichni na stejné vlně nervozity z cestování a naštvanosti na České dráhy. Je tedy přirozené, že začnete preventivně mluvit anglicky (a to i s nic netušícími Čechy) a zběžně poznáte pár cizinců, třeba Kanaďana, který je vám po hodině cesty s podivínskými Maďary vděčný za trochu té rodné angličtiny. Děčín? Už? Rychle se prodíráme uličkou, abychom se omylem neocitli v zahraničí. Teď nás od cíle dělí už jen jízda dvěma autobusy. Do České Kamenice dorážíme bez problémů a po troše bloudění nacházíme i zastávku druhého busu. Sice by se odtud už dalo jít pěšky, po modré, ale…je horko. Necháváme se tedy odvézt skoro až do kempu, který je od zastávky (Vysoká Lípa – hotel) vzdálen asi 300 m.
Kemp
Naše nepatrné naděje na chatku, kterážto v místním intercampu vyjde jen o 30 Kč dráž než ubytování ve stanu, jsou na recepci rozprášeny. Byl by ovšem zázrak,kdyby v tak známé oblasti a v tak cenově přitažlivém kempu bylo o prázdninách volno. Platíme tedy za dva lidi a stan 150 Kč za noc a dostáváme instrukce k použití místní kuchyňky, sprch a společenské místnosti. K těm později připojíme i rady získané od spolukempařů (zjišťujeme třeba, že se obvyklé problémy se studenou vodou ve sprše dají řešit neustálým mačkáním tlačítka) a vlastní zkušenosti (veřejná lednička je pro máslo opravdu lepší než improvizované alobalově-novinové zábaly). Nemajíce žádných výhrad, rozbíjíme zde tábor (chápej: stavíme stan) a seznamujeme se se sousedy (opět jsme nechali doma otvírák na naše četné konzervy, takže to bude potřeba:). Díky časnému rannímu odjezdu z domoviny nám ale stále zbývá spousta času, takže…
NS Růžová
Pouštíme se do naší první naplánované trasy. Letmým pohledem do mapy se ujistíme o správnosti směru a pak již vyrážíme po silnici k hotelu a doleva po modré. Nad značkou zakazující vjezd cyklistům se trochu pozastavujeme, ale zanedlouho ji zcela chápeme. Sestup k Dolskému mlýnu je totiž veden skalní průrvou po poněkud kluzkém přírodním schodišti. Ovšem stojí za to. Na pískovcové stavení mlýna hledíme s úžasem. I přes přítomnost dělníků, kteří zde provádí rekonstrukce, je tu cítit pohádková atmosféra. Průzračná říčka Kamenice, přirozené lesy, přírodou posvěcené stavení. Chvíli to vše ještě obdivujeme (později se shodneme, že tohle místo nás uchvátilo ze všeho nejvíce) a pak se již vydáváme na okružní naučnou stezku Růžová. Snad proto, že k tomu nejsme vnějšími silami či vlivy nuceni, čteme si veškeré poučné texty a zjišťujeme tak mnoho zajímavého. Některé naučné stezky nejsou jen o fauně a flóře, ale také třeba o organizaci vojenských bunkrů a pohraničního opevnění. Cesta není až na dva strmější úseky příliš náročná, takže si užíváme a koukáme kolem. U jednoho z pohraničních bunkrů si slibujeme, že příště vezmeme baterku, a snažíme se zatím poučit zvenčí. Poté jdeme chvíli po asfaltce, která nás tu překvapuje, a zastavujeme až u odbočky na Růžovský vrch, nejvyšší vrchol v CHKO (619 m.n.m.), který by prý neměl nikdo vynechat. Bohužel/dík se připozdívá, takže se rozhodneme náročný výstup nepodnikat a raději pokračovat v cestě. A opět to není lenost, nýbrž pozdní hodina, co nás donutí vynechat i výstup na Pastevní vrch a zkrátit si to po cyklostezce. Chvíli dumáme, jestli nás bude dlouho mrzet, že jsme vynechali čtyři zastávky NS, ale pak se s vidinou večeře vydáváme k Dolskému mlýnu a odtud stejnou cestou do kempu, k vařiči a instantním dobrotám.
NS přes Pravčickou bránu
Ráno vaření čaje na vařiči v rámci ušetření cesty pro vodu vzdáváme a jdeme zapnout varnou konvici do místní kuchyňky a posnídat v přilehlé společenské místnosti. Vše potřebné si prozřetelně již bereme s sebou, takže se do stanu nemusíme vracet a hned vyrážíme na nejznámější okruh po zdejších krásách. K hotelu již trefíme bezpečně, před ním ovšem vytahujeme mapu a vydáváme se po žluté směrem k Mezní louce. Cesta po silnici sice nohám obutým do pohorek moc nevyhovuje, ale my i tak obdivujeme místní architekturu. Roubená většinou nízká stavení jsou pro tuto oblast, zdá se, typická. Cesta lesem nám sice již tolik poučení nepřináší, ale je v ranním horku příjemná. Necháváme se ukolébat krásami hustého porostu a občasnými pískovcovými skalami a velice nás tak překvapí, když narazíme na lidmi přeplněnou vesnici. Ovšem ono je přirozené, že se Mezní louka hemží návštěvníky, vždyť sem turisté přijížděli třeba do vzdušných lázní již před 150-ti lety a právě odsud jsou vedeny první turistické stezky na území ČR. Škoda jen, že tehdejší pohostinnost se změnila v komerční boj. Upřímně jsme se při míjení místního kempu divili, jak se někdo může rozhodnout pro trojnásobnou cenu a ubytování u silnice. Rychle to tu tedy opouštímea jdeme. Opět po okružní naučné stezce.
Tempo pochodu poněkud snižujeme, abychom se stihli vyhýbat rodinám s dětmi a především německým turistům, kteří to tu vnímají o poznání jinak. Zatímco Češi se vybavili na výlet do přírody a obuli pohorky či jinou pevnou obuv, Němci se vydali na prostou procházku a jejich oděv ani vybavení se nikterak neliší od městského. Dokonce i rozměrný a pro pobíhající dítko zjevně zbytečný kočárek se tu na místy dosti krkolomných pěšinách dá potkat. Po cestě se opět zastavujeme u cedulí, které prozrazují, že tato stezka byla vytvořena pro prvorepublikové rekreanty ze vzdušných lázní. Nedivíme se, že se jim tu tak líbilo, a stejně jako kdysi oni obdivujeme skalní masívy, které v těsné blízkosti míjíme. Občas se necháme i unést, přidřepneme si k vydrolenému písku a chvíli se v jeho jemné sypkosti prohrabáváme.
Díky zvyšující se koncentraci turistů zanedlouho poznáváme, že se blížíme k Pravčické bráně. Ve zkratce – nezaujala nás. Tedy možná ano, ale v negativním slova smyslu. Přírodní útvar je to vskutku pozoruhodný, ale zpoplatnění vstupu na vyhlídku (70 Kč za studenta), do skály vestavěná restaurace (samozřejmě s vysokohorskou přirážkou) a množství suvenýrů nás odrazují. Jdeme tedy proti proudu rodinek a občasných trackařů pryč odsud. Cestou do Hřenska potkáváme spoustu lenochů, kteří svá auta zaparkovali na nejbližším parkovišti (asi 600 m od Pravčické brány) a mají jediný cíl – rychle dojít tam a zase zpátky a později se chlubit, že byli v Českém Švýcarsku. Chvíli ovšem také přemýšlíme, zda se líně nenecháme místním turistickým autobusem svézt až do Hřenska a neušetříme si tak cestu po silnici s nemalým provozem. Nakonec ale odoláme a díky tomu si všimneme odbočky, kterážto je hned za prodejnami sádrových trpaslíků, nikoliv však přímo v Hřensku.
Následujeme tedy NS dále a divíme se, že za poplatek. Vstup do údolí říčky Kamenice vyjde každého na 20 Kč, ovšem proč, to se dozvíte až při vycházení ze zpoplatněné části (budka v našem směru na sobě nemá žádný ceník ni vysvětlení, jen z ní čouhá ruka podávající lístky a žádající peníze). Tak nějak si domyslíme, že je to pro dobrou věc, tedy udržování cest a starání se o přírodu, a nerozčilujeme se. Cesta údolím nás uklidňuje ještě více. Je tu krásně. Ignorujeme tedy turisty a snášíme i vědomí, že se budeme muset svézt na pramicích. Co bychom pro Tichou neboli Edmundovu soutěsku neudělali. Naštěstí je v přístavišti hodný pán, takže dostáváme lístky s medvědem (tedy dětské, stojící 30 Kč místo 75-ti) a z ušetřených peněz si financujeme plavbu soutěskou Divokou (dětský medvěd stojí 20 Kč, dospěláci to mají za 50), kterou jsme původně neplánovali. Při obou plavbách jsme častováni zjevně naučenými a poněkud ledabyle odvykládanými vtípky a historkami o místních několikakilometrových hadech, strašidlech a léčivých vodách. Vrcholnou atrakcí má zřejmě být vodopád, kterýžto je na nic netušící návštěvníky spuštěn provazovým zařízením. Inu což, to vše se dá brát s rezervou a obdivovat raději průzračnou říčku a skalnaté údolí.
Snad právě proto, že naše nohy při plavbě odpočívali, poněkud při zdolávání posledního úseku žluté trasy, na kterou jsme se napojili, protestují. Neustále si ale říkáme, že slabých 30 km nic není a navíc všude psali, že tuhle trasu bez problémů zvládne i malé dítě, a ze žluté neohroženě odbočujeme na modrou. Směr je jasný – Vysoká Lípa, kemp, stan a po vydatné večeři i spacák.
Meandry Chřibské Kamenice, Jetřichovice a NS Jetřichovické skály
Při probuzení se radujeme, že noční bouřka ustala a vesele vybíháme ze stanu. Jen mě trošku rozladí, že se v mé na povrchu suché pohorce z nevysvětlitelných důvodů ocitl dobrý půllitr vody. No nevadí, ono to přes den uschne.
Ze strachu z mračen nad námi a z úcty k naší neexistující fyzičce volíme jen asi 25-ti kilometrovou trasu, která propojuje několik našich přání a vytoužených cílů. První z nich je podívat se na kloub ferraty připomínající modré cestě, kterou jsme první den viděli u Dolského mlýna. Znovu k němu tedy scházíme a využíváme toho i k prozkoumání nedaleké pevnůstky, tentokrát již s baterkou. Je zajímavé, dívat se na nepořádek a listí a představovat si místo něj vojáky, kulomety a strach ze smrti. Rychle ale k ferratové záhadě. Tou jsou do skály vtesané nejisté schody obcházející zdejší ještě nejistější most. Ocelové lanko tedy za zátočinou po několika metrech končí a my se s malým zklamáním vydáváme po modré dále. Po průzkumu několika dalších pevnůstek (téměř všechny jsou nezamčené a stačí se ke vstupu jen odhodlat) odbočujeme na silnici do Všemil toužíce spatřit v mapě významně vypadající meandry Chřibské Kamenice. Po zjištění, že se nejedná o příliš krásnou oblast, zvolení této trasy trochu litujeme. Ovšem kdybychom se vydali jinudy, nepoznali bychom život ve zdejších obyčejných vesnicích a neviděli tolik starobylých roubených chaloupek.
Stejně jsme ale rádi, když ze Všemil po cyklostezce (tedy stále po oné silnici) dorazíme do Jetřichovi. Uspokojujeme tu nepochopitelnou touhu po Salku a také hlad a vydáváme se po zelené, kterážto se později ukáže být naučnou stezkou, na sever. Aniž bychom to čekali, dostáváme se do nádherné oblasti plné skalních masívů a vyhlídek. První z nich je vyhlídka na Havraní skále. Při náročném výstupu po železných žebřících a vytesaných schodech uvažujeme, jak sem asi v dávných dobách lezli mladíci, kteří odsud hlásili lesní požáry. Výhled ovšem opravdu stojí za to. Po rychlém sestupu dolů se chvíli podivujeme odpočívající skupince a jdeme. Za několik metrů je nám jasné, že zvolili strategický odpočinek před náročným úsekem. Cílevědomě ovšem stoupáme až k další možné vyhlídce na Mariině skále. Lenost se v nás sice již trochu ozývá, ale překonáváme ji a škrábeme se na vrchol. Cesta je o poznání těžší než předtím a místy opravdu horolezecky nebezpečná. Poněkud nás tedy překvapuje přítomnost postarší paní, které její děti a praděti pomáhají s výstupem. Společně pak chodíme po větrné náhorní plošině (občas se bázlivě přidržujíce zábradlí) a hledíme v dál. Dolů se nám nechce, nakonec tu nebezpečnou cestu ale podnikneme a když se ve zdraví ocitneme na lesní půdě odhodlaně pokračujeme.
Letmými pohledy do mapy se ujišťujeme, že nepřicházíme o žádnou přírodní zajímavost a letmými pohledy do přírody zjišťujeme, že značky a názvy v mapě zřejmě skutečnost nepopisují. Nicméně i přesto je příroda krásná a navíc se už rozjasnilo. Při příchodu na rozcestí červené, žluté a naučné trasy zjišťujeme, že se nám ještě do kempu nechce a zamíříme po červené na Loupežnický hrad a Malou Pravčickou bránu. První cílová stanice opět prověří naše amatérské horolezeckéschopnosti a umění hledět beze strachu z holého skalního vršku do údolí. Náznaků někdejší existence pevnosti tu sice najdeme jen pár (kobku a zásobárnu na vodu vytesané do skály), ale výhled opět stojí za to. Ke druhému cíli se již zmoženi celodenním putování spíše šouráme a když k němu dorazíme, shodneme se, že za tu námahu nestál. Pozitivně ovšem hodnotíme stezku, která k němu vedla v prohloubenině v pískovcové skále, a vydáváme se vstříc teplé večeři a poslední noci strávené v kempu.
Déšť a Pavlino údolí
Tentokrát již takové štěstí nemáme. Noční bouřka přetrvává až do rána a nevypadá, že by chtěla ustoupit. Ustupujeme tedy my. Narychlo balíme věci i stan a utíkáme se ohřát a usušit do společenské místnosti. Rozhodnutí, co dál, stále odkládáme. Nejdříve prostřednictvím nezvykle dlouhé snídaně, poté díky vypůjčeným šachům a ping pongu. Intenzita deště se ale stále nemění, takže se vzdorovitě zvedáme, nasazujeme kapuce a jdeme na autobus.
Nikoliv však domů, nýbrž do Jetřichovic. Ani černé nebe nás totiž neodradí alespoň od nejkrásnější části naší poslední plánované trasy. V Jetřichovicích tedy nacházíme červenou a následujeme ji do Pavlina údolí. Pravda, trochu kape a krosny jsou těžké, ale i přesto je tu hezky. Zdejší meandry Chřibské Kamenice se nám líbí mnohem více a neudržovaný les nás uchvacuje. Škoda jen, že nás déšť žene rychle pryč a my nemáme čas tu pobýt déle. Odbočujeme na modrou, abychom mohli v Rynarticích nasednout na autobus. Únava a počasí nás natolik zmáhají, že si neprohlédneme ani místní skvosty – pomník Ecce Homo a reliéfy trpaslíků – a rovnou hledáme teplé místo, kde bychom mohli u čaje strávit hodinu čekání. Bohužel marně, všude mají zavřeno. Nevadí, až na tento den jsme měli přece štěstí, tak nač si stěžovat. Vždyť ve spánku budou při zpáteční cestě dvěma autobusy všechny špatné věci zapomenuty a ve žluťáku z Prahy se při čokoládě bude diskutovat jen o těch dobrých.
A kam příště? Co takhle zkusit zjistit, zdali Sasové mají také tak hezké Švycarsko? :o)