Ulehnete, založíte ruce v týl a chvíli jen tak přemýšlíte. Cestujete autobusem, nemáte, co číst, a tak koukáte z okna a necháte své myšlenky bezcílně převalovat a proměňovat se v jiné. Jdete, noha nohu míjí, avšak vy si jich nevšímáte a povídáte si sami se sebou rozebírajíc vady a klady svého nápadu, názoru, svého myšlenkového objevu. Myšlenka se zrodila, zatím beze slov.
Berete do ruky svůj zápisník a přejete si vaše myšlenkové pochody zaznamenat, neboť jste cítili, že je v nich cosi zajímavého, zatím však nepojmenovaného. A najednou je vše pryč. Začnete formulovat slova, věty, ucelovat názor a vytratí se veškeré kouzlo. To "cosi" vám už připadá zcela obyčejné, nezajímavé až banální. Navíc nechcete znehodnotit svůj úhledný zápisník, který sice nikdo nečte, ale co kdyby. Zklamáni, rozladěni a znechuceni myšlenku opouštíte. Pokus o slova se nezdařil.
Odhodíte zápisník stranou. Chvíli uvažujete a pak začnete psát článek. Patrně o ničem. Nad každou větou a dokonce i slovem, které by mohlo být nahrazeno vhodnějším a lépe znějícím synonymem, přemýšlíte. Dáváte článku formu a neustále se podvědomě snažíte být originální a zaujmout. Píšete a zároveň se hodnotíte a ptáte se sami sebe, jak budou čtenáři reagovat, co si pomyslí. Nikdy byste si nedovolili jen stroze, výstižně napsat, co chcete sdělit. Možná to ani neumíte, možná si prostě jen myslíte, že by vás nepochopili, kdyby ve vašem textu nenašli ze školních let dobře známou kompozici – úvod, stať, závěr. Nejspíš máte pravdu. V obojím. Vkládáte tedy do svého textu schéma, myšlenky se snažíte logicky řadit a navazovat jednu na druhou. Občas máte dokonce i chvilkový dojem, že to nepojmenované "cosi" je před vámi, ale ten se rychle vytratí. "Cosi" je násilím vmáčknuto do konstrukce. Pokud se vám z něj vůbec podaří něco zachytit, pak je to jen stín. Zkontrolujete, zda v textu nejsou chyby, zda je dobře strukturovaný a dostatečně dlouhý. Hotovo. Slova jsou na světě, zatím bez myšlenky.
Slova, lidé, konvence, podvědomá touha po systému, dokonalosti a estetičnosti. Lze se vzepřít? Psal obdivovaný Joyce záznam proudu vědomí a nebo tvořil s vědomím, že bude čten, a snažil se (byť možná podvědomě) přijít na systém, který by byl originální právě tím, že by se navenek zdál zcela neuspořádaný? Dokázal se již někdo oprostit od všeho zbytečného a neschematizovat to, o čem píše či mluví? Nebo se všichni vzdali a nejsou již posedlí touhou vyjádřit ono "cosi"?
Systém, struktura, schéma.Ssssss. Svoboda? Snad…