Takovým důkazem je každý nový autor, který myšlenku na nesmyslnost svého dost možná duplicitního literárního počinu zavrhne a rozhodne se tvořit. Takovým důkazem jsou i texty (ať již se jedná o novinové články či beletrii), po jejichž přečtení si člověk uvědomí, že o tom či onom v životě neslyšel a nebo že by stálo za to, se nad tím či oním poprvé za svůj život zamyslet. Takovým důkazem je i myšlenka, která mnoho lidí velice často při četbě napadá: "Který břídíl má tohle na svědomí?" Následuje pohled na titulní stranu či jméno autora pod článkem. "Já bych to dokázal formulovat mnohem líp a nebo spíš bych to v tomhle smyslu vůbec nepsal! "
Málokdo však opustí teoretickou rovinu svého literárního umu a pokusí se přesvědčit nejen ostatní ale i sám sebe, že má skutečně světu co říci. Bojí se. Začátky bývají vždy velice těžké, zvláště očekává-li člověk od sebe něco originálního a průlomového. Touží-li se začínající autor hned prosadit, stráví dlouhé hodiny, v případě knižních ambicí nekonečné měsíce, při hledání dosud nepublikovaného námětu a neotřelého stylu psaní. Snaží se do svého díla zakomponovat spoustu překvapivých a nových postupů, metafor a pro obyčejného čtenáře občas zcela nepochopitelných úvah. A pak… Možná se mu podaří proslavit, ale je chycen v pasti. Nemůže psát svými slovy, protože ty v prvním díle vyměnil za originální vyjadřovací prostředky a intelektuální fráze, nemůže psát o tom, co jej v normálním životě fascinuje, neboť se od něj očekávají úvahy nad smyslem světa.
(Samozřejmě lze výše uvedenou myšlenku aplikovat i na opačný jev. Autorka, která se již zapsala jako tvůrkyně dívčích románů, jimiž se chtěla dostat alespoň na okraj literární branže, těžko vydá intelektuální spis o svobodě rozumu. Důvodů je hned několik. Zaprvé si na psaní dívčích románů již zvykla a znovunalezení svého osobního stylu není lehké, zadruhé takové dílo od ní nikdo nečeká a kritika si jej proto opravdu vychutná.)
Ovšem proč by mělo být všechno originální? Není pravděpodobné, že se při honbě za originalitou zapomene na obyčejné náměty, na život normálního člověka? Období realismu v literatuře je sice již minulostí, avšak ani v tomto období nevznikaly knihy, při jejichž četbě by si člověk mohl říci:"Jak někdo může vědět, jak přemýšlím? Copak mi vidí do hlavy?" Ani tehdy, ani dnes se nepíše to, co se říká. Psaný projev je jakousi překážkou, kterou málokdo dokáže překonat, aniž by přeřadil na spisovnou a vznosnou mluvu a vznešené názory a myšlenky. Co kdyby autoři přestali hledat vyjímečné náměty? Běžnost by se stala originalitou…
"Co se Ti nejvíc líbilo na Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí?"
"To, jak popisovala myšlení Terezy. Poznávala jsem se v tom. Vyjádřil moje myšlenky."
"A proč tedy nepíšeš o svých myšlenkách? Třeba se v tom také mnoho lidí pozná a zažije ten příjemný pocit, že to, co nikdy nedokázali formulovat, leží před nimi napsané."
"To ale není dost dobré… Počkat! Už to mám! Napíšu o básníkovi, který své poslední verše vyrývá do zdi vězení. Kontrast mezi poezii a obviněním za znásilnění, dobrý ne?"